A s těmi modrými konečky prstů jsem si zatím neporadila. Jen jsem si nalakovala nehty, aby se mě pořád lidi neptali, jestli už jsem mrtvá, nebo co mi je. Nebo jestli nemám svetr nebo jestli nechci loka z placatky. Až budu jednou stará a vetchá. Obložím se stovkami krásných knih. A budu chodit parkem a městem. A poslouchat, jak život umí být. A můj milý, až bude starý,. Prý chce být asi převozník.

Probírala jsem se opět z nostalgie starými texty a hlavně e-maily. Ráda si s lidmi píšu klasické dopisy a e-maily už dnes pozvolna též získávají ten mírně archaický nádech. Co dělat, když si pták zláme křídla.

A já se jej marně. D moll je akord vzpomínek. Co klesá až na dno. Míst s dávno zašlými sny. Si rozrýváš prsty i struny. Jako jazyk o slova, oči o světlo. A jako lásku o lidi. D moll jak skladká únava. Na ty už moc místa není.

Nechám si všechno líbit, protože necítím, že nechci. Otáčí se kolečka kouře v pokoji pro vodnici. Chvíli stojím v popředí toho všeho. Všechno kolem je jaksi zamlženo. Chce se mi ale tak strašně spát. Jsem v tom přeplněnym pokoji a prostor kolem mě přeplňuje. Ustaraná, vystrašená, nesvá, bledá. Pondělí, úterý, pátek, středa. Hladím slupku od okurky,.

Rozhodla jsem se udělat takové malinké shrnutí ke čtyřem knihám, které jsem v poslední době četla. Všechny mají jednu společnou vlastnost - naučit ženu být zase Ženou, probudit v ní to, co v ní společnost pohřbila. A každá z nich to dělá trochu jiným způsobem.

Tak po dlouhé době jsem tady zase zavítala.