Čas od času si jen tak lehnu pod deku. S tužkou a kusem papíru. Ale nestíhám psát všechno, co bych chtěla,. Co bych chtěla zaznamenat, pojmenovat a zhmotnit,. A tak píšu o tom, jak nestíhám psát to, co bych ve skutečnosti psát chtěla. Píšu o tom, jak se vymlouvám, že nestíhám psát,. Kličkuju mezi nejistotou a vlastníma nástrahama. A přitom utíkám sama před sebou. A před tím, abych sebrala odvahu a psala o tom, o čem vlastně psát chci. Jsem zmatená v bludišti vlastních slov.

Když ti do vlasů vlítne pták, už nenajde cestu ven. Mám z toho rozporuplné pocity. Těším se a chci to, ale. Je to hrozně těžký se loučit s něčím natolik blízkým. Je to část mého já, mého děství, mého života. Jen se mi chce brečet z myšlenky, že vím, že tam zůstanou moji dva nejvíc nejlepší pod zemí! Chci to hlavně pro ně! Těžší otázky ze se.