Občas se stane, že od vás na blogu najdu komentáře, ve kterých se mě ptáte, jak můžu poslouchat např. Jana Bendiga a zároveň Green Day, když je to uplně odlišný styl muziky. Považuju se především za rockerku, protože poslouchám jakýkoliv druh rocku. Ať už se jedná o poprock, hardrock, punkrock nebo glamrock. poslechnu si všechno! Rock a metal jsou pro mě na prvním místě.

Jmenuji se Daniel, je mi dvacet pět let. Jsem homosexuální pedofil a jsem zamilovanej do malýho kluka. Jak už jsem avizovala v minulém článku, ještě jednou bych se chtěla vrátit k naší letošní návštěvě filmovky v Hradišti a k nejzajímavějšímu snímku, který jsme viděli. Nebyl ani nijak krásný, zábavný, nemá extrémně silný příběh, ale je zajímavý tím, že se týká kontroverzního tématu, o kterém se příliš nemluví.

Ach, ty mezilidské vztahy. Manuál na život je jeden pro všechny stejný. Bez rozdílu pohlaví, náboženství i politického smýšlení. Stačí si pro sebe položit pár otázek a víte, co máte dělat, kam směřovat. Pro spoustu lidí je však jednodušší svalovat vinu za špatnou náladu či zpackaný život na vládu, nehezké dětství, příšerné rodiče, hloupé kolegy. Stačí poslouchat sám sebe, uvnitř sebe najdeš i svůj manuál pro život.

Moje první láska, zároveň spálení mostu přes navždy, světluščin epitaf. Byli jsme příliš mladí na to, abychom dokázali koexistovat a tolerovat. Zbylo jen vybledlé místo po prstenu přislibujícím pohádku až navěky. Spoustu krátkých novel, které napsal život sám a žádný autor by se za ně stydět nemusel. Každá láska v sobě zanechá pachuť čehosi, co už navždy bude vpleteno do chuťových pohárků a bipolárních neuronů.