Návrat do Prahy, toho velkého blázince, který jako by snad neměl řád, opět doprovázelo filosofování v mé hlavě. Nechuť vrátit se byla až moc velká. Zůsala bych tam, uprostřed lesů, uprostřed luk. Jen s partou těch nejlepších přátel, téměř až rodiny, kde harmonie s přírodou. A ostatními lidmi není problém. Tam, kde se vstává i usíná s úsměvem na rtech, kde se mohu bavit s kým chci o jakýchkoli blbinách, a nikdo se tomu nebude podivovat.

To se dá, taky řešit. Nepoužívám ho z toho důvodu, že by se mohlo opotřebovat a ztratilo by význam. Možná ho nemám ani komu říct, protože lidské bytosti v mé blízkosti beru, jako samozřejmost a není nutné jim to říkat. Došli jste k závěru, že jsem velmi milá dívka a vůbec žádný převychovaný sociopat, který se naučil některé emoce. Tak skončilo setkání Žanety .