Zkouškové jsem zvládla překvapivě docela bez újmy na zdraví, i když jsem skončila o týden později než jsem doufala kvůli své blbosti. Taky jsem díky jednomu předmětu přišla o svou spolusedící, kterou těsně po zkouškovém vyhodili. Během praxe jsem o víkendu zažila naprosto skvělou akci, kdy jsem po sto letech viděla H. A ironií je, .

Aby to tu dlouho nevázlo a červenec nebyl ve složkách prázdný, podělím se s vámi narychlo naším novým přírůstkem. Je to malej zabiják, od slepého koťátka agresor. Jeho životním posláním je kousat, škrábat a cupovat. Maskuje se za svou roztomilost, občas se tváří, že je hloubavý. V momentě, kdy ho pohladíte, teče krev a lítaj třísky. Je to takovej náš rosomák a mým životním cílem je nyní naučit ho se mazlit.

Do temnoty se světlem v duši. No a jelikož můj kamarád Dominik. Divadlo utlačovaných - Rock café 19. Popisek k celé akci ze stránek Rock café. Jedná se o moc zajímavý zážitek.

Až umřeme, staneme se květinami. Ve dne budeme lidem pro radost a v noci budeme sami. Dnes se tváří překrásně,. Když je třeba, - nekvetou. Ještě to byla rovná, spořádaná a voňavá. No, raději přestanu spoilerovat, jinak by se následujícími řádky a fotkami nikdo neprokousal. Jen krátce načrtnu, co vás čeká; n.

Každý člověk v našem životě je buď testem, nebo darem. To nejkrásnější máš v sobě. Krásná odměna za netaktní poznámku. Před chvilkou jsem se vracela ze své kolonádo-obcházkové procházky.

Chceš-li něco získat, něco, co jsi předtím nikdy neměl, budeš pro to muset udělat něco, co jsi nikdy neudělal. Máš víc síly, než si sám uvědomuješ. Zvládneš cokoliv, co si usmyslíš, ale nikdy to nebudeš vědět, dokud to nezkusíš. To jediné, co ti brání v objevování nových dobrodružství je STRACH. Strach, který lze nalézt v našich vlastních pochybách.

Dokážu si to představit v čistě platonických rozměrech. Budu na něj myslet, bude si mi o něm zdát. Ale přestanu doufat, že se někdy objeví. To je můj plán na dalších pár měsíců. Narážím jen na jediný problém, chci vedle něj usínat a probouzet se. Chci zas sledovat ty jeho vlastnosti, který jsem tak nenáviděla. Bude, že jo? Píšu, to prej pomáhá.

Ve chvíli, kdy člověk visí přes dřevěný mostek, který ho sotva drží, jako by se čas i prostor zastavil. Řeka pod ním ztratí svou hbitost, jen sem a tam s ní pohne nějaký spodní proud. Vítr ztichne úplně a mlha jako bílý závoj pohádkové víly zahalý nahé větve vodou nasáklých stromů. Všechno je tak tiché a klidné a vlastně docela krásné. 2 - pečení a zase pečení.