Snažím se více si zase hrát i když to v mém uspěchaném světě moc prostoru nemá. Těším se z objevování nových, těším se z bloumání po cizích místech, bez cíle. S cílem objevit něco, co nevím co bude. Když člověk zapomene na to, co musí dělat a dělá to, co skoro zapomněl. Ráda se jen dívám, pozoruji a .

Ať bude jak bude, vždyť nějak bude. Vždyť nikdy nebylo, aby nebylo nijak. Je zvláštní jak mi zrovna teď tohle téma sedí. Po skoro dvou měsících jsem konečně zase přišla na tenhle blog, přidala fotografickej článek a hned jdu psát na téma týdne. Popravdě, i když tak nevypadám já jsem člověk, co si věci rád plánuje. No, asi se tomu nedá říkat úplně plánování. To já teda vážně nemusím. A tak je to se vším.

Věta, kterou momentálně nemůžu vyhnat z hlavy. Všichni se chovají kapánek egocentricky a mají profily sociálních sítí a elektronické vymoženosti přímo nabité selfies. Všichni mají přítele nebo přítelkyni, dokonce i ti, do kterých bych to vážně nikdy neřekla.

Cestou na vrchol vyplyvnu plíce,. Nad propastí mi z těla vyskočí srdce,. Pak na dně zlomím si žebra,. Tak kam vlastně tahle cesta mě vedla? Těžce se chodí s tíhou svědomí. Špatně se od bláta čistí boty. Tíží mě o mém břemenu vědomí. Všechno to do hrudi bodá rezavé a tupé hroty. Vložte Váš e-mail, pokud se chcete přihlásit k odběru novinek na tomto blogu.