Dážď prší a ja s ním vyprchám. Zpod morskej hladiny pozorovať oblohu až kým nedôjde kyslík.

Je to jeden z těch, na které se nezapomíná. Původní povídka získala cenu Hugo, román cenu Nebula. Existuje filmová i divadelní verze. A taky Vám napíši jede.

Nedokáži nějak vysvětlit proč, ale končím. Nejdříve jsem si usmyslela, že budu psát normální deník, ale bohužel z toho sešlo. A tak začnu někde jinde s čistým štítem, svobodně.

Někdy i málo, je příliš. A tehdy, když už máme pocit, že neubližujeme, může být opak pravdou. Postihla mě můza, a postihla mě úzkost. Aháá a toť důvod další básně. Ptáček, který je zavřený,. Ptáček , který je v kleci umlčený. Ptáček, který ztratil svobodu zpívat. Srdce, které je jako ptáček,. Srdce, které je v kleci,.

Rozpustit se na třpytící se vločky čerstvého sněhu, být blíž a krýt její jehličí. Za víčky v skrytém vesmíru. Točí se baletka z porcelánu. S tělem chyceným ve víru. Protančí mými sny až k ránu. A potom zmizí s rozedněněním. Ze slunce chvíli před zatměním. Vyletí jasnější a nové,.

Tak jsem se chtěla přiznat. Hai, ještě pořád žiju! Akorát dělám úplně jiné věci než abych chodila na blog. Byla jsem na to docela špatně. a myslím že nakonec bylo asi dobře že už skončil školní rock.

Určitě jste si všimli, že tento blog není moc aktivní. Je to tím, že doma stále nemáme počítač a ani o něm nijak neuvažujeme. Jsem moc ráda, že to jde tak rychle. Přeji vám pěkný zbytek dne.