Momentálně bych zametla pod stůl fakt, že jsem tenhle blog tak dlouho naprosto ignorovala, protože teď jsem chtěla psát hlavně o něčem jiném. Téma napovídá jak nadpis, tak rubrika, tak nálada. Ale nic není tak úděsné, jak to teď možná vypadá. Ta poslední věta je mantra několika posledních měsíců. Ehm, české volnočasové dobrovolné psaní, momentálně smolím bakalářku a vyhlížím státnice, takže zrovna tohohle psaní mám až dost a ráda volnočasově odběhnu sem.

Po dlouhé době se Vám zase hlásím. Ano, má aktivita na blogu upadá ale bylo to hlavně kvůli škole jelikož Střední co jsem si vybrala je jedna z nejtěžších v mém okolí. I když jsou prázdniny mám toho docela dost ale blogu se budu snažit věnovat víc. Teď mi má dojít po dlouhé době zase jedna knížka od Metafory tak pak očekávejte recenzi atd.

Slunce zapadlo, noc je temná. Už vím, že ani má víra pevná. Nepomohla mi od brzkého pláče. Věřila jsem, doufala jsem. Věřila jsem, zklamala jsem,. Sníh pomůže mi z mojí tísně. Já sama roním slzy,. Tak ať tě to mrzí.

Řemesla dnes a před sto lety. Věc se má tak - je tu toho poslední dobou fakt zoufale málo. Nejspíš Misi, i když se mi zdá, že trochu zanedbávám Déšť. Každopádně jsem se uchýlila k nejhoršímu - zveřejnění slohovky do školy.

Na prahu tvojich dverí stojí duch a ty si presvedčená, že ťa klame zrak, že to je len trik svetla, ilúzila. Žeby bol skutočný - videla si ho obrátiť sa v prach vlastnými očami pred viac než storočím. Ale vyzerá presne, ako si ho pamätáš. Nie tak, ako vyzeral chvíle pred svojou smrťou - vysoký a božský, naplnený silou duše jeho mŕtveho súrodenca - Chary - a ubitý žiaľom.