Co nedělat, když jste neviditelní - recenze. Co byste dělali, kdybyste získali možnost stát se neviditelnými? Využili byste to ve svůj prospěch? Děsili byste své nepřátelé? Nebo byste vy sami byli vyděšení? Neviditelným člověkem se nestanete jen tak, že ne? JAK DLOUHO JSI KNÍŽKU ČETLA? 2 MUSELA SES NUTIT K TOMU POKRAČOVAT VE ČTENÍ. 3 CO SE TI NA KNÍŽCE LÍBILO? 5 BYL PŘEKVAPIVÝ ZÁVĚR? .

Strašidla nejsou pod postelí, ale kolem nás. Když jsem byl malý, tak mě možná děsila strašidla zalezlá pod postelí, u kterých hrozilo, že mi každou chvíli zlomyslně ukousnou libovolnou, z postele vyčnívající, končetinu. Dnes mě ale děsí úplně jiný druh strašidel - lidé a jejich vnitřní démoni. Když ovšem vstoupíte do diskuse. Která udávala přes tisíc komentářů, zjistíte, že Čechy na celé kauze zajímá zcela jiná věc, a to, že se v článku vy.

Jít s davem a být nešťastný, ale mít přátele, nebo být uprchlík z vlastního města a ztratit blízké? Poslední dvě témata týdne se dokonale hodí k tomu, nad čím poslední dobou přemýšlím. Já se tomu vždycky vymykala. Po základce jsem šla na gympl do jiného města a většina se ke mně začala chovat jak k exotickému zvířátku v ZOO. Proč dobrovolně dojíždí? Ji na ten gympl nevzali? Ta musí být ale blbá! To oni by nikdy neudělali! No to snad ne! Seznamu.

Čirou náhodou jsem asi půl roku dozadu četla Gantz. U Útoku titánů to bude déle, takže jen velmi stručně.

Dlouho jsem se neozvala a nebylo to jen kvůli, v minulém článku zmiňovaném, rozbitém netbooku, ale také proto, že jsem našla údajného Romea, dokonce dva a tak nebyl čas na nějaké jiné randění. No a aby to tu nebylo prázdné, tak jsem se rozhodla, že o obouch napíšu. Ten první byl opravdu takový princ se kterým jsem si jako princezna přišla, avšak to bych nebyla já, kdyby se to nějak nepokazilo, že.

A tak končí můj pobyt v Japonsku. přepadá mě smutek, ale vím, že se sem brzy vrátím! Nikam ne.

Na titulek článku se, prosím, nedívejte. Nenapadalo mě nic dostatečně inteligentního. Mám ráda teplo, ale až takové teplo a až po tak dlouhou dobu zase ne. Měkne mi z toho mozek. Nemluvě o tom, že nemůžu uskutečnit svůj plán procházek po okolních kopcích, protože i chůze po rovné silnici se stává problematickou. Po čtvrt hodině na sluníčku se potím i v místech, kde bych neměla a nejradši bych ze sebe strhala oblečení, kdyby mi to společenské konvence dovolovaly.

A z úst se line smích. Zžírá mě po částech, zevnitř i zvenčí, spaluje mé jizvy. Zatímco zvony spí, slunce nás vesele vraždí. S přivřenými víčky pádím přes dlažební kostky. Některé vzpomínky bolí, a některé naopak zachraňují.