Never made as a wise man. A jsem buď šťastná a pořád veselá anebo doma brečím do peřin, že jsem se zklamala. Ale už nic nebolí tolik jako dřív, jsem veselá pořád a děkuju jemu a těm ostatním, co mi tolik ublížili. Bez toho všeho by nikdy nebylo tohle. Už nejsem ten typ člověka. Má smysl psát, když bych dokola jenom opakovala, jak moc miluju svůj život? Kašlu na křivdy včerejšků, jo speciální poděkování tomu z Prahy, co se neznáme.

Pročítám si svůj blog a cítím se tak strašně nad věcí. Čtu si články, které jsem napsala před pár měsíci a cítím se tak strašně povznesena nad problémy, které jsem měla. Čtu si články, které jsem napsala před čtyřmi lety a strašně se bavím a strašně se směju. Hele, čum na tu blbou krávu, ta holka si asi musela projít pořádnými sračkami! Tyjo, jsem ráda, že to nejsem já! Ale co není, může být.

Ach, hrabat se v sobě, jak vznešená činnost plná překvapení. Neni to prdel, ale občas se překvapuju, na co přicházim. Jsem furt ten, kym jsem byla, když jsme se vydaly každá jinym směrem? Každej za několik let něco zažije. Furt stejný, to jo, ale nechat prostor pro jinakosti. Můj první hořkej vejlet mi dal nejvíc. Nechat ať to vzniká a bohové obživnou. Se dá zorientovat, až budeš na pokraji. Dělá to ze mě idiota? .

Občas se snažím věřit na zázraky. Kéž bych mohla nikdy nevystoupit. A nebo prostě jen sedět ve vlaku a zírat na potahy sedaček. Nevšímala bych si tohoČeho? To je právě ono. Necítila bych tu podivnou prázdnotu uvnitř sebe. Co je to se mnou? A chtěla bych brečet. Hrozně moc bych chtěla brečet. I moje oči by chtěly. Cítím ten lehký tlak v koutcích.

Our website is under construction! Please visit us again soon. Road 19, Tan Thuan Export Processing Zone, District 7, Ho Chi Minh City, Vietnam.