Až budu velká a budu si stavit svůj dům, postavím ho tak, aby mi sousedi nečuměli do zahrady a já neslyšela jejich uřvané fakany. Jak se říká, rodinu ani sousedy si nevybereš. Z jedné strany bydlí pár v důchodu, kde nikdy nebyl žádný problém. Až na slepice, které začaly létat k nám přes plot. A poslední 4 měíce zažíváme peklo. Moje máma dostane rakovinu, topíme deskama a jí se špatně dýchá. A umřely nám dvě kočky. Náhoda? Ale těš se ty svině jedna.

A tak jsem strávila den v pohádkovém světě. Všude písek, voda, les, milovaní psi, nejlepší kamarádka. První plnohodné jídlo, které jsem kdy uvařila, byly právě tyto dýňové placky.

Nějak mám potřebu sepsat takový informativní článek, což u mě není úplně obvyklé. Chtěla bych vás tímto také poprosit, abyste mi v komentářích odpověděli na některé otázky, které zde budu klást. Nebude jich mnoho, ale můžete pomocí nich hodně ovlivnit, co se na blogu bude dít.

První červencový dny jsou pro mě příliš vyčerpající. Dá se říct, že v těchto horkých dnech si užívám čtení poválečné příběhy a nemravná básnická sbírka. Eh portrét sotva pokrylo čtvrtinu plátna, navíc není ani hotové základní rysy.

Coco Chanel jednou řekla, že žena která nenosí parfém, nemá budoucnost. A já s ní nemůžu víc než souhlasit. Existují však chvíle, kdy je lepší zaujmout úplně jinou vůní, a úplně jinak. Tajemství je v parfemovaných tělových krémech. Co je na tom tak vyjimečného? Že je to trochu divné? Nikdy jsem.

Jmenuji se Daniel, je mi dvacet pět let. Jsem homosexuální pedofil a jsem zamilovanej do malýho kluka. Jak už jsem avizovala v minulém článku, ještě jednou bych se chtěla vrátit k naší letošní návštěvě filmovky v Hradišti a k nejzajímavějšímu snímku, který jsme viděli. Nebyl ani nijak krásný, zábavný, nemá extrémně silný příběh, ale je zajímavý tím, že se týká kontroverzního tématu, o kterém se příliš nemluví.

Návrat do Prahy, toho velkého blázince, který jako by snad neměl řád, opět doprovázelo filosofování v mé hlavě. Nechuť vrátit se byla až moc velká. Zůsala bych tam, uprostřed lesů, uprostřed luk. Jen s partou těch nejlepších přátel, téměř až rodiny, kde harmonie s přírodou. A ostatními lidmi není problém. Tam, kde se vstává i usíná s úsměvem na rtech, kde se mohu bavit s kým chci o jakýchkoli blbinách, a nikdo se tomu nebude podivovat.

Radost z věcí všedního dne je povznášející. A to jsem si ještě uvědomil, že mi asi nějakým zvráceným způsobem dělá dobře psát o sobě. Hnus, co? Musím bejt hrozně nesympatickej, s podobnejma lidma bych se vůbec nechtěl bavit, alespoň pokud bych přečetl něco podobně schizofrenního, jako tu právě plodím. aspoň že ta sebereflexe mi nechybí, že! Vždyť to je přece nesnesitelný, život je přece o daleko hlubších smyslech, no ne? Ještě jeden příklad, na kterým bych toh.

Za posledních pár měsíců dost rozebírané téma! Já osobně byla proti a ne z důvodu, že bych se jich bála, ale protože jsem přesně tohle tušila! Pomohla nějaká kontrola dokladů? K atentátu na Francii- nevím jestli jeden nebo dva z těch dementů měli falešné doklady, ale je to tak! Nikdo z nich neposlouchal lid! .

Všichni nejspíš čekáte, že teď napíšu článek, co všechno mi přinesl rok 2016, jak všechno bylo skvělý a jak bych se nejradši vrátil do 1. Tak to kurva ani hovno! Tenhle debilní rok plnej smutku ,depresí a všeho možnýho mi nepřines vůbec nic dobrýho. Co čekám od následujícího roku? Pěkný svátky, bohatýho Ježíška a šťastnej novej rok. Dneska se jdu ožrat s těma krávam.