Ráno jsem se probudila dřív než on. Ležela jsem na boku, přitisknutá k němu; vzájemně jsme se objímali. První, co jsem uviděla, byla část jeho krku a pootevřené okno.

Pripadá mi spravodlivé napísať aspoň to, že končím. Je jedno z akých dôvodov. Hoci aj to je pravda. Takže, toto je môj koniec. Denika tu zostane a ja sa sem vrátim len v prípade, že vydám knihu. Ale keďže je to nepravdepodobné, skôr je toto posledné zbohom. Blog bol kus môjho života a bolo mi s vami krásne. Počula som, ako Jin odsúva .

Po roce a půl konečně plnohodnotný článek. A věřte mi, že jej možná ani číst nechcete. Hned na úvod totiž musím napsat důležitý disclaimer. Dlouhý a bude se v něm rozlévat čistě jen víno pravdy, v němž je mimo jiné vysoce koncentrována nasranost, rozčarování, rozhořčení, stesk a spousta jiného. A dost možná právě to budete právě vy, koho si vezmu do svých nevymáchaných úst a o kom napíšu nepříliš lichotivé věci. Neodradil vás tento disclaimer od dalšího čtení? Se pře.