Čas od času si jen tak lehnu pod deku. S tužkou a kusem papíru. Ale nestíhám psát všechno, co bych chtěla,. Co bych chtěla zaznamenat, pojmenovat a zhmotnit,. A tak píšu o tom, jak nestíhám psát to, co bych ve skutečnosti psát chtěla. Píšu o tom, jak se vymlouvám, že nestíhám psát,. Kličkuju mezi nejistotou a vlastníma nástrahama. A přitom utíkám sama před sebou. A před tím, abych sebrala odvahu a psala o tom, o čem vlastně psát chci. Jsem zmatená v bludišti vlastních slov.

Když ti do vlasů vlítne pták, už nenajde cestu ven. Mám z toho rozporuplné pocity. Těším se a chci to, ale. Je to hrozně těžký se loučit s něčím natolik blízkým. Je to část mého já, mého děství, mého života. Jen se mi chce brečet z myšlenky, že vím, že tam zůstanou moji dva nejvíc nejlepší pod zemí! Chci to hlavně pro ně! Těžší otázky ze se.

Na každého jedno přijde chvíle, kdy se sám bude muset nějak změnit. Pardon, těm co jsou dokonalí, ti nemusí, ale pozor, těchto lidí není mnoho. Ve filmu Yes man se hrdina musel naučit říkat ano na všechno. Ale kdo se chce změnit, tak musí říkat ne. Nebudu litovat ničeho, selže-li můj plán. Trest Kdo první zakusil trest? A to za ž.