Deaktivace blogu aneb Jdu zase dál. Toto je pravděpodobně poslední článek publikovaný na tomto blogu. O programové neschopnosti České televize. Jak si Petr půjčil litr.

Původně jsem tenhle dopis chtěla poslat na nějakou e-mailovou adresu. První, která někde vyskočí. Ale firma gigacomputer by to asi nepobrala. Vlastně-možná to ještě udělám-člověk nikdy neví, kdo sedí na druhé straně a potřebuje číst. Není to tak, že bych se neměla s kým podělit o svů den. Spíš mě napadá, že přes všechnu práci a starosti, jak zvládnout nájem, dvě děti a trochu komplikovaný porozchodový stav, nemám čas vidět dny druhých lidí.

V mém fiktívním baru totiž žádný nedostanete. Nějak mne to blogování přestalo bavit. Ani si na svůj blog nevzdechnu a to ho mám takový roky. Český rozhlas 1 o Havlově smutku.

Včerejší den byl tak trochu peklo. Ráno jsem měla nepříjemný telefonát s mámou bývalého ohledně věcí, které jsem si prý odnesla z jeho bytu neprávem. Doprava v Praze dobrá, bydlím a pracuju totiž tak, že nemusím využívat nutně tramvaj. V 9 jsem byla v posteli.

Co mě baví a o čem přemýšlím; co je se mnou a co jsem zažil. Třebovské stěny v anglické zimě a jeden uzel. Pro bikery, kromě těch skalních, už sezóna skončila, a já už mám také, jako obvykle, kolo pověšeno na hřebíku. Běhání provozuji v posledním měsíci sporadicky. Kombinace pracovní doby a počasí je letos vražedná.

Během svýho letitýho blogování jsem si vypěstovala slušnej narcismus. Dávej světu svůj ksichtík, svoje tělo, svojí duši, sbírej lajky a buď nad věcí. Bez lajků jsme nervózní, bez hejtrů, do kterých se můžeme opřít taky, obyčejný zrcadlo ztratilo švuňk, pokud není vyfocený s tebou a něčím, co je hodně kůůl.

Hezký devečer přeji a těším se na vaši návštěvu.